ZE ŽIVOTA THAJSKÉHO UČITELE vol.1
Máme za sebou první školní den. Poprvé však na opačné straně barikády. V roli učitelů angličtiny máme ráno 2. listopadu, při začátku nového semestru, za úkol přednést zdravici v thajštině před cca čtyřmi sty studenty a učiteli zvědavými na dva cizince. Z nervozity, že pozměněním thajského přízvuku řekneme místo části projevu nějaké sprosté slovo, nespíme skoro celou noc. Jak to všechno dopadlo? Žijeme v domnění, že dobře! Takže buď nám vše úspěšně zatajili, nebo se nám to vážně povedlo. Co se nám však nedaří správně vyslovovat doteď jsou thajská jména. Peťka, při seznámení s tetičkou Pí Tů špatně položila intonaci na druhou slabiku a místo jejího jména jí nazvala chlapeckým přirozením. Tetička to naštěstí vzala s humorem. Vesele také začínala každá úvodní hodina Angličtiny, ve které bylo úkolem zjistit thajské jméno každého ze studentů a vymyslet mu anglický ekvivalent. Po našem představení následovala tedy otázka „What is your name?“ a na ni odpověď studenta „My name is… …např. Ój.“ Ač se Honza sebevíc snažil ono „Ój“ zopakovat s dokonale přesnou intonací, téměř vždy poté následoval hurónský smích celé třídy, která si posměšně na chudáka Óje ukazovala.
Následuje faktografické okénko ze života v thajské škole.
Honza učí celkem 8 a Peťka 6 tříd. Počty studentů v jednotlivých třídách se často velmi liší, jedna z Honzových skupinek čítá 13 osmnáctiletých studentek, zatímco největší nápor na Peťčiny hlasivky představuje 41 patnáctiletých chlapců. Průměrně je ve třídě kolem 30 studentů.
Úroveň jejich angličtiny je daleko od pokročilosti. Spousta z nich má problémy s větami typu „How old are you?“, nebo s počítáním do deseti. Je to tím, že část studentů pochází z velmi chudých vesnických rodin a rodiče je nevedou k domácí přípravě, ani k poctivému studiu. Zkusíme je v tom alespoň trochu motivovat.
V hodinách nám pomáhá Thajská učitelka angličtiny Jamie, což je velká výhoda. (Při prvním setkání to vypadalo, že téměř neumí anglicky, ale už se celkem rozpovídala. Přesto je to ale povídání v jednoduchých větách v přítomném čase.)
Po škole se chodí v botách, ale do každé třídy se studenti zouvají před dveřmi. Zvláště odpolední hodiny v chlapeckých třídách jsou proto doprovázeny docela intenzivním zápachem z ponožek. Nedílnou součástí tříd jsou proto aromatické osvěžovače vzduchu.
Přijdete-li do školy v nevhodné obuvi, která není součástí studentské uniformy, zavřou vám je při vstupu do školy do klece, a vy musíte chodit celý den bosi.
Ve školním bufetu podávají domácí ledové nápoje v přepočtu za 3-7 Kč. Skvěle se hodí k zapíjení pálivé kuchyně, před kterou v době oběda téměř není úniku.
Být učitelem tady obecně znamená mít pracovní dobu od 7:30 do 16:30, takže ve volných hodinách a odpoledne zde spousta z nich hraje stolní tenis. My však naštěstí nejsme zaregistrovaní v místí počítačové síti, která pomocí otisku prstů efektivně kontroluje docházku (jak učitelů, tak studentů), takže se pingpongových zápasů, ve kterých nás stejně při jednom z prvních odpolední všichni porazili, nemusíme účastnit. Při příjezdu do školy v Bua Yai, jsme se báli, jak a jestli to všechno zvládneme, jestli budeme rozumět dětem ve třídě, ostatním učitelům, místním zvykům… Dnes, po prvním týdnu, jsme si jistí, že ano. Je to hlavně díky všem neuvěřitelně milým lidem, kteří, ač neumí stejný jazyk, se nám neustále snaží být nápomocní, a zároveň razí životní krédo „keep smiling.“ V kombinaci s permanentním objevováním novinek za každým rohem školy, města a provincie nás to přivedlo k závěru, že jsme si vybrali vynikající místo k našemu dobrodružství v Asii.
