DO ZTRACENA PO VIETNAMSKU
Miluji návštěvu holiče kdekoliv na světě. Je to většinou příjemný půlhodinový zážitek a zároveň kulturní vhled do společnosti. Ke stejnému cíli - ostříhat mě do ztracena - jde totiž dojít mnoha způsoby za různý finanční obnos. Vietnamci se po mé nedávné návštěvě kadeřníka rychle katapultovali na první příčku. Jsou totiž mistři improvizace.
Doma v Opavě za 80,- si bohužel nikdy moc s kadeřnicí nepopovídáme, nestíhá, v čekárně už soptí dalších 5 hlav. Všichni na sebe nerudně hledí a ještě to často je na každé půlce hlavy do ztracena jinak. V Brně za 100,- to bývalo o něco lepší. Za Česko, ale u mě vždy vyhrávala paní v pražském metru na Palačáku. Za 150,- mi během půl hodinky vždy precizně zastřihla vše jak měla a ještě stihla převyprávět její životní příběh. Pokaždé byl trochu jiný, ale aspoň to byla zábava.
Ve Skotsku mě za 300,- stříhal stylový Barber Sweene Todd, hlava mi zůstala na krku. V Norsku za to chtěli v přepočtu 500,-, tak jsem to nechal na jindy, na Filipínách se na mě vystřídali všichni zaměstnanci tamějšího holiče. Jeden to uměl s nůžkami, jiný se strojkem, další s žiletkou a ještě za to chtěli zlomek české ceny. V Thajsku jsem u toho dostal masáž. Sice nevím, jestli ten kdo ji dělal byl kadeřník, nebo kadeřnice, ale bylo to fajn.
No a pak jsem si zašel k nejoriginálnějšímu holiči, kterého jsem potkal v Hanoji. Tenhle frajer si uprostřed čtyřproudovky přibil na strom zrcadlo, před něj postavil židli a na poličce měl k dispozici snad všechny druhy břitev a nůžek. Pravda, nepopovídali jsme si vůbec, zato mé "do ztracena" nemohlo být preciznější.
A tak je to tady ve Vietnamu se vším. Na formu se moc nehledí. Když už ale přijde na provedení, stojí to často za to.
