V THAJSKÉ NEMOCNICI: JAK HONZA KE SLUCHU PŘIŠEL
„Tak toto jsem u nás ještě neviděl,“ říká mi doktor a já se začínám obávat, že má první návštěva thajské nemocnice nebude poslední. Již druhý týden mám zalehlé ucho, takže studenti, kterým je už tak špatně rozumět, na mě musejí mluvit mnohem hlasitěji, než obvykle. Jejich oblíbené „gust morning“, které se mi je nedaří odnaučit, zní ještě vtipněji. (Místní všeobecný a pro nás nepochopitelný nešvar – všichni dávají „s“ tam, kde nepatří a naopak ho nevyslovují tam, kde by mělo být. Ze slovíčka „box“ je tak „bok“, student „Max“ si říká „Mak“, ale „big“ je a asi navždy bude „biks“ a nikdo nepřišel na to proč.) Vyrážím na návštěvu malé nemocnice v Buayai, aby mi opravili ucho. Jdeme spolu s thajským doprovodem. Jak se ukazuje, bez něj bych byl ztracen. Thajci totiž milují vyplňování všemožných formulářů a ještě víc si užívají, když na ně mohou dát razítko. Nejlépe rovnou dvě nebo tři. Než se dostanu do ordinace, musím navštívit 4 různá okénka nebo stolečky. Místní naddimenzovaná pracovní místa se projevují v plné své kráse. V okénku 1 se registruji a vyplňuji papír o své zdravotní závadě. Buch, jedno razítko. V okénku 2 přijímají můj formulář, píší mé jméno do thajských znaků, druhé a třetí razítko, zařazují mne na čekací listinu. Postupuji ke stolu v přeplněné hale nemocnice, která vypadá jako čekárna na autobusové stanici. Někteří čekající si v rohu krátí čas thajskou masáží nohou.
Sestra u prvního stolku mi měří tlak a odvádí mě k druhé, která má na starost zvážení. U toho jsem se stal atrakcí pro všechny ostatní čekající, jako neThajec zde působím asi značně exoticky. Přichází další sestra, která mě usazuje vedle dalšího stolku v čekárně a začne přepisovat vyplněný a orazítkovaný papír do počítače. Z tiskárny vyjíždí další formulář. Následuje razítko a tentokrát i podpis a já se mohu konečně zařadit do čekací fronty na doktora. Sedíme na lavičkách podél stěny čekárny. Jeden zaměstnanec to všechno organizuje s mikrofonem v ruce. Vždy, když pacient vstoupí do ordinace, zaměstnanec zavelí a každý se posune o místo blíže k doktorovi. Ten první vždy zvědavě nahlíží skrze otevřené dveře dovnitř ordinace a pozoruje, co tam s pacientem provádí. Vyšetřuje mě obvodní doktor - sympaťák v mém věku. Kouká se mi do ucha, umí obstojně anglicky a najednou prohlásí, že nic takového ještě neviděl. U toho nás skrze otevřené dveře pozoruje celá čekárna, což mi na klidu vůbec nepřidává. Doktor vytahuje svůj mobil a googluje fotky, aby mi ukázal, o co jde. Infekce zvukovodu, se kterou si neví rady. Bohužel ušní specialista dochází jen v pondělky. Dnes je úterý, posílá nás tedy do Koratu – hlavního města provincie, asi 2 hodiny autem.
V okénku u východu dostanu pro dnešek poslední razítko. Ošetření stálo 50,- Bahtů, tedy asi 30,- Kč a Mint – naše thajská kamarádka – okamžitě začíná organizovat záchrannou misi mého ucha. Po chvíli sedíme v autě spolu s celým týmem: bratranec – řidič, Pa Puk – tetička, která nás nenechá jet samotné, Mint – překladatelka a Peťka – morální podpora. Po skypu voláme mamce, aby kontaktovala pojišťovnu, která nám posílá mail se seznamem preferovaných nemocnic. Přijíždíme k Bangkok Hospital v Koratu – soukromé nemocnice z budoucnosti. Vše je zde na první pohled jiné – lepší. Nemocnice působí jako kombinace moderního obchodního domu, letiště a hotelu. V přízemí kavárny, kantýna jako v brněnském kampusu, za prosklenými výlohami vozí jezdící schody pacienty k recepci. Zde mě registrují a posílají k ušnímu ve čtvrtém patře. Následuje podobné kolečko, jako v předchozí nemocnici, jen je vše jako v bavlnce. Křesla koženější, podlahy blyštivější, sestřičky usměvavější. Ujímá se mě pan doktor v důchodovém věku. Během chvilky identifikuje problém a do ucha mi dává malý vysavač. Jen co jej vytáhne, hned slyším na obě uši. Skvělý pocit. Navíc mě nepozoruje celá přeplněná čekárna. Dveře jsou zavřené. A za nimi stejně téměř nikdo není. U pokladny se ukazuje proč (i když to bylo jasné od začátku). Vyšetření spolu s předepsanými léky a druhou kontrolou za 5 dní vyjde celkem cca na 4000,- Bahtů, tedy necelé 3 tis. Kč, což je pro některé Thajce polovina jejich měsíčního příjmu. U východu nás pak čeká poslední překvapení – k parkovišti, které je asi 50 metrů daleko, nás odváží soukromý minibus. Dnes, po 2 týdnech dobírám antibiotika, mailuji si s pojišťovnou - doufám, že proplatí náklady, a už také slyším výborně na obě uši. Jen ti studenti mě nepřestávají zdravit „gust morning“.
[if !supportLineBreakNewLine] [endif]
