MOTORKÁŘSKÉ ŠÍLENSTVÍ V HANOJI
Vietnam, hlavní město Hanoj, 7:40 ráno. Odcházím z bytu ve čtvrti Cau Giay a začínám svou pracovní rutinu, která je docela jiná, než na kterou jsem byl zvyklý doma v Česku. Podstatnou část z ní tvoří čas, který travím na svém skútru. I dnes se vydávám na cestu do školy, kde učím vietnamské teenagery angličtinu. Zapínám helmu, kontroluju, jestli funguje klakson a vrhám se do jednoho z největších dopravních šílenství, která snad můžete na světě zažít. V Hanoji žije 8 milionů obyvatel, ze kterých většina vlastní skútr. Koupit si auto znamená mít na zaplacení někdy až 100% daňové přirážky, kterou účtuje stát. Veřejná doprava funguje špatně, metro zde není (ale buduje se) a autobusy jezdí jen po největších ulicích. Nezbývá mi tedy nic jiného, než místním. Každé ráno se vrhnout mezi nekonečné proudy motorkářů, přemisťující se všemi směry po všech stranách vozovky i chodníku. Nejeden cizinec by u toho ztratil nervy. I přes mou klidnou povahu se ve mně od prvních momentů na hanojské silnici probouzí typický český cholerik řidící motorové vozidlo - kleju kdykoliv se k mě přiblíží někdo víc než se mi líbí. A příležitostí je spoustu. Motorky projíždějí okolo nebezpečně blízko a na dopravní pravidla se tady nehraje, což mě fascinuje a frustruje zároveň. Přesto celý systém nějak záhadně funguje. Během mé ranní jízdy mě stihli pořádně vytočit všichni, co suverénně projíždí křižovatky na červenou. Jak brzy zjišťuji, semafory se zde řídí jen během největší dopravní šipičky. Také s odbočováním z vedlejší na hlavní si místní nedělají starosti.Odbočují-li vpravo, podle místních nepsaných pravidel je to starost těch na hlavní, aby do nich nenarazili. Navíc pokud odbočují vlevo, platí stejné pravidlo s tím, že odbočující pomalu vjíždí do protisměru a za zběsilého troubení se plynule probojovává do svého pruhu. Brzy vychází najevo, že permanentní používání klaksonu je nejúčinnější způsob jak tuto divočinu přežít. Řítí se vám někdo do cesty? Pořádně zatrubte, on vám (snad) uhne. Vjíždíte do křižovatky? Pořádně zatrubte, nic vás (snad) nesrazí. Stejně jako desítky dalších objíždíte dopravní zácpu po chodníku, po kterém jde chodec? Pořádně zatrubte, on se (vždy) lekne a uskočí. Dospívám k závěru, že motorkáři si představují jakousi imaginární bublinu, kterou kolem nich klakson vytvoří a ta je ochrání před střetem s čímkoliv. Ač to asi není pravda, možná by mohla být. Svědkem nehody jsem ještě nebyl. (Klepu na dřevo). K bezpečnosti však dosti přispívá i to, že se celá masa se pohybuje maximálně 30 km/h. Než by mělo dojít ke střetu, každý radši dříve zastaví. Policie dohlíží na pravidla, ale ta stejně nikdo nedodržuje. Usměrňuje tedy alespoň provoz na křižovatkách a soustředí se na povinné helmy. I to je ale velký oříšek. Zkuste si někoho odchytávat mezi stovkami dunících mopedů. Když už se povede vstoupit motorkáři bez helmy do cesty, tak ten většinou prostě jen přidá plyn a zatroubí. Policistovi nezbývá než uskočit. Jako cizinec máte navíc jednu výhodu. Pokud dojde na vás a poslušně zastavíte, s policistou si nepopovídáte. Většina z nich anglicky nemluví a nechá vás tedy jet dále. Helmu však budete nosit dobrovolně tak jako tak. A co dělat, spustí-li se jeden z častých monzunových dešťů? Nahoďte na sebe motorkářskou pláštěnku. Vietnamci vyvinuli speciální typ ponča, pod které se vejde řidič, spolujezdec i celá vaše motorka. Město tak funguje skoro jako za slunečna. Absence kanalizace však může za to, že z křižovatek se stávají obří louže. Snižte tedy rychlost aspoň na 20km/h a trubte ještě víc než obvykle. Bublina vás ochrání. Po pár týdnech si na tuhle dopravní džungli zvykám. Přestávám nadávat a s vědomím, že se mi stejně nepodaří změnit chování Vietnamců na cestě přijímám všechna nepsaná pravidla. Říkám si, jestli by to nebyla účinná léčebná terapie i pro všechny impulzivní řidiče v Česku. Na pár dní by si zkusili projíždět Hanojí a po návratu by je už nikdy nic nevyvedlo z míry. A všichni bychom jezdili štastně a bezpečně, dokud nás bude bublina chránit. [if !supportLineBreakNewLine]
[endif]
